Onemocnění lymfomem

Onkologie
Schmerz
Suchterkrankungen
Atemwege

Non-Hodgkinův lymfom

Non-Hodgkinův lymfom (NHL) patří do skupiny „maligních lymfomů“ (zhoubných nádorů mízních uzlin). Toto označení zahrnuje velké množství různých onemocnění – od agresivních po nízce maligní (málo zhoubné) nebo indolentní (pomalu postupující, neakutní) formy. Maligní lymfomy jsou relativně vzácné.

Přes intenzivní výzkum jsou příčiny vzniku lymfomů dosud nevyjasněny. Choroba rovněž nemá žádné specifické příznaky, takže většina lymfomů je objevena pouze náhodou, např. při běžném vyšetření.

Možné příznaky
K symptomům lymfomu se řadí otoky lymfatických uzlin po delší dobu, slabost, únava a nechutenství. Na onemocnění mohou též ukazovat nejasná bolestivost na tlak, otoky a zvýšená náchylnost k infekcím. K tomu přistupuje častá nebo přetrvávající horečka nad 38 stupňů, noční pocení a nevysvětlený úbytek hmotnosti o více než 10 % tělesné hmotnosti během šesti měsíců.

Diagnóza lymfomu
Pokud existuje podezření na lymfom, musejí se pacienti podrobit rozsáhlým vyšetřením. Ta jsou nutná, aby byla stanovena diagnóza a zjistilo se, o jakou formu onemocnění přesně se jedná a do jaké míry se v těle rozšířilo.

Diagnóza non-Hodgkinova lymfomu
Většina vyšetření může být provedena ambulantně na specializovaném oddělení nemocnice nebo v ordinaci odborného lékaře. Hospitalizace v nemocnici je nutná pouze v případě, že se stav pacienta rychle zhorší nebo je nutné rychle zahájit léčbu.

Anamnéza a tělesné vyšetření
Anamnéza poskytne informace o rychlosti, jakou se zvětšení mízních uzlin a potíže rozvinuly. Tělesná vyšetření se zaměřují především na mízní uzliny a lymfatickou tkáň v nosohltanu, většinou se rovněž pořizují ultrazvukové snímky.

Vyšetření krve
Pro vyšetření krve se nabere malé množství krve ze žíly na paži. U maligních lymfomů se ukazuje posun v poměru červených a bílých krvinek i krevních destiček; u několika druhů lymfomů se v krvi také vyskytují buňky lymfomů.

Vyšetření mízních uzlin
Aby se prokázala přítomnost rakovinných buněk, provede se odběr z mízní uzliny a vyšetření ve vysoce specializovaných laboratořích. Do programu vyšetření rovněž patří odběr a vyšetření vzorků kostní dřeně z pánve (punkce z trnu pánve). Při podezření na postižení vnitřního orgánu lymfomem se také u něj odebírají vzorky tkání.

Lumbální punkce
Pokud je buňkami lymfomů napaden centrální nervový systém, je možné to prokázat vzorkem mozkomíšního moku (likvoru), který se odebere pomocí lumbální punkce (odběr likvoru z páteřního kanálu v lokální anestezii). Pokud je centrální nervový systém postižen – což se může stát především v případě agresivních lymfomů – je zahájena speciální léčba.

Posouzení postupu choroby
Pokud je stanoven druh lymfomu, potřebuje lékař pro plánování léčby další diagnostiku, aby mohl zhodnotit rozsah onemocnění.

Zobrazovací metody
Při ultrazvuku, počítačové tomografii nebo magnetické rezonanci se získají snímky, které přesně ukážou postižení mízních uzlin a poskytnou lékaři důležité podklady pro takzvaný staging, posouzení postupu choroby.

Scintigrafie
Pokud mají pacienti ložiska lymfomů ve skeletu, provede se scintigrafie skeletu pomocí mírně radioaktivních látek.

Zařazení do stadií a jejich klasifikace
Výsledky vyšetření jsou většinou k dispozici po několika dnech a tvoří základ pro individuální plán léčby. Lékaři a specialisté na lymfomy přitom pracují s mezinárodně platnou klasifikací, která jednoznačně a pro každého ošetřujícího lékaře srozumitelně popisuje postup onemocnění.

Chronická lymfatická leukémie (CLL)

Slovo „leukémie“ znamená v překladu „bílá krev“ a odkazuje na chorobně zvýšené množství bílých krvinek v krvi nemocného. Průměrný věk, v němž k onemocnění CLL dochází, je 65 let, přičemž muži jsou postiženi dvakrát až třikrát častěji než ženy. Jelikož CLL postupuje jen velmi pomalu a často nezpůsobuje zpočátku téměř žádné potíže, bývá často odhalena pouze náhodou. Pacienti většinou žijí s onemocněním několik let, aniž by byli v každodenním životě výrazně omezováni.

Při chronické lymfatické leukémii (CLL) se jedná o chronicky probíhající formu onemocnění, při níž se lymfocyty vymknou kontrole. CLL proto nepatří do skupiny chorob leukémie, nýbrž k lymfomům (non-Hodgkinův lymfom).

Nemoc zůstává dlouho neodhalena
Možnými symptomy CLL jsou otok mízních uzlin po delší dobu, zvětšená slezina a zvětšená játra, slabost, únava a nechutenství. Na chorobu mohou rovněž ukazovat chudokrevnost, bledost, závratě a zvýšená náchylnost k infekcím, horečka bez příčin a změny na kůži.

Kvalitu života lze zajistit
U některých postižených jedinců není délka života omezena („tzv. spící CLL“). U nich se přistupuje k „důkladně kontrolovanému vyčkávání“ podle principu „watch and wait“ (sledovat a vyčkávat). Teprve v případě, že onemocnění vede k výraznému snížení výkonnosti a způsobuje obtíže nebo se výrazně zhorší krevní obraz, se zahájí léčba.

Léčba CLL
Nejdůležitějším cílem léčby u CLL je zachování kvality života pacienta a prodloužení jeho života. K rozhodnutím o léčbě proto dochází podle individuálního charakteru nemoci a podle přání pacienta. Podle závažnosti nemoci se nasazuje chemoterapie formou tablet nebo infuzí, protilátky proti buňkám lymfomů, kombinace chemoterapie nebo vysoce dávkovaná chemoterapie s transplantací kmenových buněk nebo kostní dřeně.

Doprovodná léčba je důležitá
Důležitá je kvalitní doprovodná léčba, aby se zlepšila kvalita života postiženého a minimalizovaly se vedlejší účinky. Většina obtíží se dá zmírnit léky a mnoho pacientů je po léčbě bez vedlejších účinků, respektive pozdních následků.

Možnými pozdními následky léčby jsou:

  • schvácenost a vyčerpanost
  • úbytek svalové hmoty v důsledku šetření se a malé zátěže
  • náchylnost k infekcím
  • omezená plodnost

Mnohočetný myelom

Mnohočetný myelom neboli plazmocytom je velmi časté onemocnění rakoviny krve. Na základě narušené funkce B-lymfocytů se namísto fungujících protilátek tvoří takzvané „proteiny myelomu“, které se dají ve vysokém množství zjistit z krve a z moči.

Při mnohočetném myelomu je rovněž postižena kostní substance. Na rozdíl od jiných non-Hodgkinových lymfomů se ve skeletu vyskytují také buňky lymfomů. Ty mohou vyvolávat klinické obrazy podobné osteoporóze s bolestmi kostí a frakturami. Proteiny myelomu též příležitostně narušují funkci ledvin, takže se často objevují infekce močových cest.

Různé léčebné přístupy podle stadia onemocnění
V raném stadiu platí „watch and wait“ – tedy pozorování vývoje nemoci s vyčkáváním. Dosud nebyl předložen žádný důkaz toho, že by pacientům, kteří nemají žádné obtíže, prospívala včasná léčba, nebo že se dá průběh nemoci včasnou léčbou zlepšit.
Při postupující nemoci nebo problémech s ledvinami kvůli zahuštěné krvi se provádí chemoterapie. V pozdějším stadiu se většinou kombinuje vysoce dávkovaná chemoterapie s transplantací kmenových buněk, přičemž se používají vlastní kmenové buňky pacienta (autologní transplantace).

Alternativně k vysoce dávkované chemoterapii nebo transplantaci kmenových buněk lze provádět léčbu spočívající v kombinaci cytostatik s kortizonem ve formě tablet.

Ne všichni pacienti s myelomem na léčbu reagují ihned pozitivně. Dlouhodobě se musí počítat s větším množstvím pacientů s recidivou, i když byl při prvotní léčbě zaznamenán úspěch, respektive pozitivní reakce na léčiva.

Doprovodná léčba

Podpůrná léčebná opatření jsou pro pacienty s mnohočetným myelomem obzvlášť důležitá. Vedle individuálně uzpůsobené léčby bolesti pomocí prostředků tišících bolest se nasazuje ozařování a léky, které brzdí odbourávání kostí. Kromě toho se léčí náchylnost k infekcím a chudokrevnost.

Lymfomatózní meningitida

Lymfomatózní meningitida neboli meningeosis lymphomatosa je život ohrožující onemocnění lymfomů, při němž rakovinné buňky pronikají přes mozkomíšní mok do mozkových blan.

Celkově je lymfomatózní meningitida poměrně vzácný klinický obraz. Je diagnostikována přibližně u 7 až 15 % pacientů se zhoubnými lymfomy – většinou až v pozdním stadiu nemoci. Celkem se lymfomatózní meningitida vyskytuje asi u 10 000 pacientů na celém světě.

Nutnost urychlené medikace
Lymfomatózní meningitida probíhá zpočátku často bez příznaků, a je proto většinou odhalena až pozdě, když se náhle objeví nevolnost, zvracení, bolesti hlavy, šíje, zad, ochrnutí, nebo dokonce křečové záchvaty. Rychlý nástup léčby pacientovi uleví a zlepší jeho prognózu na zbývající dobu života.

Co nejpříjemnější postup léčby
Aby se lék dostal až do nemocných oblastí mozku, musí se podávat injekčně do mozkomíšního moku. Existují nové léky v depotní formě (léky podané do určitého místa s pomalým uvolňováním), které umožňují dvoutýdenní cykly podávání.

Další články na téma onkologie:

Tento text slouží pro Vaši obecnou informaci. Pokud máte potíže nebo otázky k produktům, vyhledejte prosím lékaře nebo lékárníka.